Náhražky

Káva, croissant, čokoláda…
Káva každý den. Někdy silná, jindy jen pro chuť.
Croissant je lahůdka, kterou miluji.
Jsou dny, kdy čokoládě neodolám, ačkoli mi po pár kostičkách už nechutná a dělá se mi z ní špatně.
Tyhle tři složky v mém jídelníčku jsou indikátory mých vnitřních pochodů.
Jeden slabý šálek kávičky (teď jsem si oblíbila černou se směsí zelené) mi příjemně zpestří den svou zvláštní chutí. Silnější šálek piji, když se potřebuji probrat z nedostatku spánku nebo po vyčerpávající práci, kdy ještě potřebuji pracovat. 2 šálky jsou špatně…
Croissant – cukry, když nemám energii.
Čokoláda – když je blbá nálada.
Místo kávy dlouhý spánek a dostatečný odpočinek mezi prací. Místo croissantu relax. A místo čokolády se někam zašít a vyvztekat se, nebo to prostě nechat odplout.
Proč to tak ale v životě nefunguje? Proč nás obklopují lidé, kteří nechápou, že „náhražky“ nám snižují kvalitu života?
Co s tím mohu dělat? Najít si jinou práci? Obklopit se jinými, chapavějšími lidmi? Nechápaví jsou všude…
Občas i já nechápu.

Reklamy

Posezení v restauraci

Zašla jsem si na oběd do restaurace. Chodím do ní často. Jsou ty celkem 3 servírky a jeden barman, ačkoli jde o celkem malý podnik. Role mají rozdělené – u jednoho objednáváte pití u druhého jídlo, zbylí 2 obvykle hrají karty u zadního stolku a vypomáhají během oběda. Celkem prima partička. I přesto se jednomu zaměstnanci povedlo odlákat pár zákazníků svým přístupem.
Proč ale píši. Dojedla jsem a začala si vyřizovat korespondenci. Mezitím ke mně přišla jedna servírka a chtěla odnést talíř. Podívala jsem se na ni, poděkovala ji a pochválila jídlo. Dalo by se říct, že jsem to říkala už jejím zádům.
S takovým chováním se setkávám, bohužel, docela často. A je to škoda. Práce servírky bývá dosti náročná a je obtížné udržet si ve všem tom běhání a vyřizování objednávek dobrou náladu po celou pracovní dobu. A tak se snažím, je-li to aspoň trochu možné, něčím pozitivním (poděkováním, pochválením) povzbudit. A přitom to netrvá déle než 3 vteřiny.
Nicméně po té, co jsem poděkovala zádům servírky, přišla za mnou druhá a řekla mi cenu, kterou mám zaplatit. Mírně mě to zaskočilo. Chtěla jsem si ještě dát kávu. Upozornila jsem ji tedy, že platit nechci. Na což si povzdechla a řekla, že ji druhá servírka řekla, že chci platit. Tak jsem ji ujistila, že ne a ona už se otáčela a začala odcházet. Bez dotazu, jestli si ještě něco dám. Sledovala jsem ji, jak odchází a osopuje se na druhou servírku, že jsem platit nechtěla…
Chvilka naslouchání zas tolik nestojí, resp. jsou to chvilky k nezaplacení, neboť jsou prevencí nedorozumění, omylů a zbytečných chyb.
Do restaurací nechodím jen kvůli jídlu, ale i společnosti, lidem… A tohle mě vždy zamrzí, když jsem pro druhého „práce“. Každá práce může být zábava a člověk se z ní může těšit. Vyžaduje to jen trochu touhy to tak mít… Jinak si člověk zbytečně ubližuje a druhým „kazí“ oběd či jiný prožitek (situaci). A ta nálada (ať dobrá či špatná) se dokáže šířit jako lavina…

Posted from WordPress for Android

Trénink

Opět je po tréninku. A já mám mizernou náladu. Čím to? Konzultací se šéfem? Nejspíš… Dohodli jsme detaily některých věcí. Vyřešili, co jsme potřebovali. Vyjasnili si, co a jak. Takže víceméně důvod k radosti a spokojenosti. Přesto se cítím jak spráskaný pes.
Je tu jedna trenérka. Dlouholetá (je už starší a trénuje déle, než já žiji…). Nesnáším ji. Je to strašná slepice. Nedá se s ní vyjít. Tají než aby říkala na rovinu. Blbost! To není můj pocit, který vůči ní mám. Ten mi byl vsazen a je neustále obděláván. Šéfe, vyřiď si to s ní sám. Mě je ta ženská ukradená. A její užvaněný manžel též. Nejsou to zlí lidé. Jsou jací jsou a to, že k nim cítím negativní emoce, je moje velká škoda.
Sledovala jsem závěr treninku. Krásný pohled. Přišla jsem si zbytečná. Proč? Moje místo je jinde. Mám málo zkušeností. Žárlím na ty, co je mají. Sebevědomí mi klesá níž a níž.
Chtěla bych se že svých „špatných“ pocitů vypsat. Jsou indikátorem myšlenek, se kterými tak zcela nesouhlasím. Ale jaké to jsou myšlenky? Nevyznám se v nich. Nedokáži je uchopit. A přesto cítím, že kdyby se mi to povedlo, uleví se mi. Cítím se ztracená.
Porovnávám, hodnotím. To nesnáším. Přesto to dělám. Naučila jsem se tomu od svého okolí. Heuréka. Ztotožnila jsem se s obsahy. S tím, co se děje kolem mně. Svou pozornost jsem obrátila směrem ven a začala být slepá k tomu, co je uvnitř. To proto ten pocit ztracení. Pomalu se to obrací a já se zas začínám na svět dívat nadšeným pohledem.

Posted from WordPress for Android

Závody kadeti, mladší žačky

Tento víkend jsem opět trávila na šermířských závodech. Jak jinak. Je to moje práce a většinou i zábava.
V sobotu šermovala kordem kategorie kadetů. Za náš oddíl startovali 4 chlapci – 3 kadeti, 1 žák. Všichni do jednoho se snažili a poslouchali, co se jim řeklo (až na pár chvilek). Z mého pohledu vcelku vydařené závody. Jeden se dostal až do finále.
Tyhle kluky se snažím vést (i s trenéry z oddílu) od jejich prvních šermířských krůčků. Už je to řadu let. Někdy si ale říkám, proč to vlastně dělám? Proč jim neustále říkám, co mají dělat? Kdy a kam mají jet? Je jim vesměs okolo 15ti let. Dokáží být samostatní. Přesto se k nim stále chovám jako matka. Nevyhovuje mi to. Proč to nezměním?
V neděli startovala v kordu poprvé naše minižačka. Nebyla jsem u toho. Nemohla jsem. Kopu za celý oddíl a tak jsem jela na první závody s mladší žákyní ve fleretu.
Fleret mi ze tří zbraní sportovního šermu přirostl k srdci nejméně. Přesto když jsem viděla radost a nadšení v očích naší žačky, i přesto že prohrávala, neubránila jsem se dojetí. Pochopila jsem, že i když já fleretový způsob boje moc nemusím, jsou jiní, kteří z něj jsou nadšení. A já jako „trenérka“ mám tu skvělou příležitost pomoci těm, co o to stojí, aby si z každého boje odnesli víc než jen „Nějak jsem to odšermoval, i když mě to baví a mám štěstí, že mi zbraně fungovali.“
To proto lítám jak blázen o berlích místo toho, abych odpočívala a nechala tuhle „práci“ na druhých. Dělám to proto, že mě těší směrovat lidi k většímu prožitku z toho, co dělají.
Děkuji. Teď už vím, co si myslím. 🙂